Roky zkušeností jsou tvoje největší výhoda. Jenže, když se o jedno místo hlásí desítky lidí, klasický životopis tě z davu nevytáhne. Vypadáš na něm totiž skoro stejně jako ostatní. Dá se s tím ale snadno něco udělat.
Padesát životopisů a dvacet minut
Řekněme, že reaguješ na pozici, kde je pořádný přetlak. Obchoďák, administrativa, skladník, prodavač, back office – to jsou pozice, na které chodí životopisy po desítkách.
Máš na to. Roky praxe, spolehlivost, chuť makat. Sepíšeš motivační dopis, doladíš životopis, pošleš to.
A pak… nic. Ticho.
Přitom víš, že nejsi o nic horší než ostatní. Jenže u té firmy je dalších x desítek kandidátů, kteří do životopisu napsali úplně to samé co ty.
„Osm let zkušeností, spolehlivý, komunikativní, týmový hráč.“ Personalista má otevřených padesát takových životopisů a času sotva pár desítek minut. A tvoje praxe, na kterou jsi nejvíc hrdý, je pro něj v tu chvíli jenom další řádek, který vypadá jako všechny ostatní.
Čím víc toho umíš, tím víc ti papír zamlčí
Životopis je totiž nejnespravedlivější právě ke zkušeným lidem. A je to celkem logické – čím víc toho za ty roky umíš, tím větší část se do pár kolonek zkrátka nevejde.
Všechno, co jsi nasbíral, zůstane mimo formulář. Že máš odhad. Že se nesesypeš, když hoří termín. Že umíš uklidnit naštvaného zákazníka, aniž bys nad tím musel přemýšlet. Že věci, se kterými se druzí patlají týden, ty vyřešíš mezi řečí, protože sis tím prošel už stokrát.
A životopis z toho všeho udělá tři slova: „spolehlivý, samostatný, komunikativní“. Jenže úplně to samé si tam napíše i dalších patnáct lidí, co se o to místo hlásí s tebou. Rázem vypadáte všichni stejně.
Personalista v takové hromadě nečte. Vyřazuje.
Zkus se na chvíli postavit na jeho stranu stolu.
Když ti na jedno místo přistane padesát přihlášek, neřešíš, kdo je nejlepší. Řešíš, koho můžeš s klidem vyhodit. Škrtáš všechny, u kterých si nejsi jistý, a necháváš si tu hrstku, co ti dává smysl.
Personalista se totiž nejvíc bojí, že pozve na pohovor někoho úplně mimo a připraví o čas sebe i jeho. Proto hledá cokoliv, co mu napoví „jo, tenhle to fakt umí“. A z řádku „8 let praxe“ to nepozná – to samé má napsaných dalších deset lidí.
Vybírat člověka jenom podle životopisu je jako koupit víno jenom podle etikety. Napsané je tam všechno hezky. Ale jestli to víno za to stojí… To se z etikety nedozvíš.
Nejsnazší způsob, jak z té hromady vystoupit
Dostat se z řady jde samozřejmě víc cestami. Můžeš sehnat doporučení přes někoho známého, doladit motivační dopis do posledního slova. To dává smysl, jenže tě to stojí čas a výsledek je nejistý.
Nejmíň úsilí ze všeho stojí jedna věc: přidat k životopisu krátké video představení. Ve chvíli, kdy to uděláš, se z těch patnácti stejně vypadajících přihlášek naráz stane čtrnáct životopisů a jeden konkrétní člověk – ty.
Personalista během pár vteřin uslyší, jak mluvíš, uvidí, jak přemýšlíš, a ucítí ten klid, který má jenom někdo, kdo tuhle práci dělá roky. Nic z toho se ze seznamu dovedností vyčíst nedá. A přitom právě tohle často rozhoduje o tom, komu nakonec zvedne telefon.
Nejde přitom o žádnou dokonalou produkci. Ruku na srdce, personalista nehledá influencera. Hledá někoho, komu uvěří. A pár šrámů a roky za sebou jsou tady spíš plus než minus.
„Ale to je přece hračka pro mladý“
Tyhle věty slyšíme pořád dokola. Pojďme si je vzít popořadě.
„Připadá mi to trochu pod moji úroveň.“
Spíš naopak. Video v tomto případě nemá být žádné pitvoření se pro TikTok. Je to prostředek, kde se tvoje zkušenost konečně projeví. Čím víc toho máš za sebou, tím víc máš co ukázat.
„Na videu budu vypadat staře.“
Nenatáčíš reklamu. Firma hledá člověka, který tu práci spolehlivě zvládne, a klidný, věrohodný projev na ni zapůsobí víc než jakýkoliv uhlazený obrázek. Zkušenost tady hraje pro tebe, ne proti tobě. A taky ti není už 20 let, takže je jasné, že bude vidět, že jsi za svůj život nasbíral pár zkušeností.
„Nemám na to čas a upřímně se mi nechce.“
Zabere to čtyřicet vteřin. Kolik času tě stojí další týdny čekání a rozesílání životopisů, na které se nikdo neozve? Hm?
„Neumím se chválit.“
To ani nemusíš. Nejde o to se vychvalovat, ale prostě říct, co děláš a co bys chtěl dělat.
Jak dostat roky praxe do čtyřiceti vteřin
Zapomeň na studio, scénář i učení nazpaměť. Vezmi telefon, postav se čelem k oknu a odpověz na tři věci:
Co děláš a jak dlouho.
Klidně jednou větou: „Dělám v obchodě osm let, poslední tři roky vedu tým.“
Jednu konkrétní věc, kterou máš v malíku.
Ne obecné „umím řešit problémy“, ale co ti chodí denně pod ruku a co bys zvládl i poslepu. Jeden konkrétní příklad řekne víc než deset přídavných jmen.
Proč tě to pořád baví.
Tohle se z životopisu nikdo nedozví a přitom to často rozhoduje.
Čtyřicet vteřin, klidná místnost, světlo z okna. A když se ti první pokus nelíbí, natočíš ho znovu. Stejně ho nikdo neuvidí, dokud sám neřekneš, že je to ono.
Pepa to zkusil a odpoledne mu volali
Pepa sháněl práci na pozici Key Account Managera. Zkušenosti měl, chuť taky, jenže na papíře vypadal jako desítky dalších uchazečů. Tak zkusil to, co mu poradil kamarád – natočil si na RobJob krátké video. Třicet vteřin, ve kterých řekl, kdo je, co dělá a proč ho ta práce baví.
Personalista ho pozval na pohovor. A víš proč? Protože ještě než se poprvé potkali, věděl, s kým má tu čest. Slyšel Pepův projev, viděl jeho energii, cítil, že ho to zajímá. Z papíru by nic z toho nevyčetl.
Dneska Pepa dělá ve firmě Aramark. A celé to začalo jedním videem z telefonu.
Malé úsilí, velký rozdíl
O každou slušnou pozici se dnes hlásí spousta lidí a vystoupit z řady chce nějakou snahu tak jako tak. Rozdíl je jenom v tom, kolik té snahy tě to stojí. Přepisovat životopis pořád dokola zabere hodiny a jistotu ti to stejně nedá.
Video k profilu přidáš za pár minut – a udělá to jenom zlomek lidí, takže tě odliší skoro samo. Nemusí to být tvoje jediná zbraň v hledání práce. Ale je to nejlacinější náskok, jaký můžeš mít: minimum času teď za mnohem větší šanci, že tě někdo pozve dál a nakonec ti dá i tu práci.
Zkušenosti máš. Škoda je schovávat do řádků, které stejně nikdo nečte, když stačí pár minut navíc, aby je firmy konečně viděly.
